Pavel Šuba o sestupu, hráčích i penězích: I druhá liga pro nás bude náročná.

 

Nejvyšší futsalová soutěž se po osmi letech hrála v jejich hale na delší čas naposledy. Před závěrečným výjezdem na půdu mistra, se tak chtěli rozloučit výhrou, přenechat soupeři z Brna poslední místo. Nepovedlo se ani to. Dost symbolicky. V celé sezoně vyhráli pouze třikrát a naposledy už před Vánoci. „Záchranu jsme nijak nehrotili,“ říká šéf mělnického Olympiku Pavel Šuba. Proč tomu tak bylo, objasňuje bývalý hráč stojící v čele klubu už více než dvacet let v obsáhlém rozhovoru. Sestup z ligy zažil už potřetí. Chystá i další návrat?

 

Sestup stvrzený utkáním v Chomutově nepřišel náhle, předešlá kola už k tomu asi směřovala. Jak to vstřebáváte?

Docela v pohodě, protože už něco naznačila minulá sezona, kdy jsme se i v silné sestavě tak tak zachránili. Nebyl to ideální stav, i když hra a některé výsledky byly dobré. Zápasy, které jsme prohráli, sice byly herně lepší, ale už to bylo varování. V květnu se zranili tři naši skoro klíčoví hráči Šup, Jakub Sváta a Lehner. To už bylo takové memento.

 

Určitě jste se snažili v létě kádr nějak doplnit?

 

Ano, samozřejmě ne zvenku, ale vlastními odchovanci. Příprava byla docela slušná. Škoda, že kvůli práci musel skončit Kovalčuk, který přišel z druhé ukrajinské ligy a jevil se velice kvalitně. Po třech letech se vrátil Mikyska, ale taky u něj to nebylo ideální z pracovních a časových důvodů. Stále jsme se v tom trochu plácali a přicházela další a další zranění. Zpočátku to ještě nějak šlo, hráli jsme docela slušně. Stále jsme byli v nějaké možné záchraně. Ale v novém roce, kdy přišly klíčové zápasy, nastalo martyrium. Hráli jsme bez sedmi,  osmi lidí ze základní sestavy. Do Chomutova jsme jeli s jedním gólmanem, pěti áčkaři, dvěma juniory a jedním dorostencem, aby nás bylo osm.

 

Tam už to tedy bylo bez šance?

 

Člověk se snaží hrát, ale ví, že ty zápasy nedokáže vyhrát. Po poločase 1:1 jsem tušil, že mladým klukům dojdou síly, že nemohou vydržet fyzicky. A to stalo. Dostali jsme jeden gól, druhý, 3:1 a bylo po zápase. Nejhorší bylo, že postupně vypadávali klíčoví hráči jako Matěj Sváta, Machytka, Gabčo, Vokoun. To jsou hráči, kteří rozhodují zápasy. Zbytek kluků jsou všichni poctiví, ale spíše takoví ,, nosiči vody “, kteří to odmakají, odjezdí, ale dopředu moc nevymyslí nebo nezakončí.

 

Na startu sezony jste dlouho čekali na výhru a jako byste trochu experimentovali s trenérským zapojením hráčů Abrahama a Vokouna. Udělal byste zpětně něco jinak?

 

Od počátku byl hlavním trenérem Tomáš Abrham. Jirka byl jako asistent, že mu do toho bude lehce zasahovat a pomáhat. Tomáš prošel Spartou, Teplicemi, Plzní. Známe ho už dva roky. Tréninky měl vynikající: taktika, technika, říkal klukům, co a jak. Hráci byli na tréninku výborní   Ale přišel zápas a nedokázali to, co natrénovali do toho dát. Viz zápas v Chomutově. První poločas se na ně krásně koukalo. Všechno, co jim řekl, dělali na sto procent. Přišli do šatny, my je pochválíme, vylezou ven a je to pravý opak. V otázce trenéra bych neměnil nic a ani měnit nebudu. Byl bych rád, aby Tomáš zůstal. On má zájem, takže bude pokračovat jako trenér. Akorát chci, aby si spolu s některými dalšími hráči udělal futsalovou licenci, kterou máme v klubu zatím jen já a můj syn.

 

Neuvažovali jste po špatném rozjezdu přece jen o doplnění týmu hotovými hráči zvenku?

 

Samozřejmě, mohli jsme jít cestou jiných klubů, co si přivedly dva tři cizince. Nechtěli jsme, protože je to krátkozraké. Buď na to s našimi hráči máme, abychom hráli na nejvyšší úrovni, nebo budeme hrát o soutěž níž. Ono to není jednoduché pro vedení, ani pro kluky, hrát každý rok šesté až osmé, deváté místo, aby tým nesestoupil. Kvalita klubů je u nás jasně daná. Na nejvyšší úrovni jsou Chrudim a Plzeň. Pak je Slavia, která je lehce dohání. Liberec se teď hodně zvedl. Helas má taky slušnou  kvalitu. I kdybychom do rozpočtu narvali třeba o 500 tisíc víc, stejně budeme hrát maximálně o nějaké páté šesté místo. Takže se prakticky nemáme kam výš dostat. Museli bychom mít majitele, který do týmu narve tři čtyři miliony, přivede top hráče nebo cizince, a pak by se dalo hrát o placku.

 

Před zápasem s Bohemkou, který ještě mohl oživit vaše šance na záchranu, jste mi říkal, že záchranu nehrotíte. Jako byste už byli s pádem smíření…

 

Opravdu jsme to nijak nehrotili. Nedostávali jsme kluky pod tlak, chtěli jsme, aby je to bavilo, chodili trénovat, aby morálka byla v pohodě, abychom nechodili ve čtyřech, pěti na trénink. Vzhledem ke zraněním jsme doplnili kádr nadějnými kluky z juniorek a dorostu. Pro ně je to určitě dobře, i když to byl velký zásah do tréninkového procesu, protoze se ti kluci teprve seznamují s dospělým futsalem a stále ho učí. Nechali jsme to přirozeně plynout a padnout do druhé ligy. Budeme se to snažit  konsolidovat. Uvidíme, co se podaří dát dohromady za tým pro příští sezónu.

 

Může to být tedy ku prospěchu? Mladí hráči dorostou, vykopou si třeba sami první ligu…

 

Může. Ale když hrajete osm let první lig, tak je to stejně bolestné. Jediné pozitivum, je že ušetříme asi třetinu peněz oproti první lize, která je ve všem náročná. Od logistiky, přes administrativu, po ekonomiku. I v té druhé lize budou kluci stále mladí, soutěž je víc fotbalovější než futsalová, bederní to jiná zkušenost. Ale bude to pro ně podobně náročné jako v 1. lize.

 

Nebojíte se odlivu některých hráčů, kteří budou mít ambice pokračovat v první lize?

 

Jediný, kdo měl ambice v první lize, byl Zíta. Otázkou je, co Jirka Vokoun. Budeme mít po sezoně sezení. Něco mu nabídneme, uvidíme, jak se rozhodne. Víme samozřejmě, že ho některé kluby chtějí. Bude to na něm. Nabídky měl i v minulosti a vždy zůstal. Ví, že u nás bude vždycky lídrem, zahraje si druhou ligu doma, pfed místňimi fanousky, s méně dlouhým cestováním, za slušných podmínek a v klubu, který ho vychoval. Věřím, že zůstane a začne předávat své zkušenosti mladým hráčům, kteří k němu vzhlíží. To je asi jediný, kdo může případně odejít, protože mu končí smlouva. Ostatní je mají dál.

 

Co Josef Gabčo, v lize má skoro 150 gólů…

 

Ten zůstane, o to strach nemám. Je to velký srdcař. U něj je to hlavně o hlavě. Pokud chce a většinou tomu tak je, tak si to i  vzdy odmaká. Už dospěl, není mu dvacet. V hlavě to má srovnané a jeho góly budeme potřebovat.

 

Naťukl jste peníze. Pojedete ve druhé lize v nějakém úspornějším módu?

 

Pro příští sezonu se nám podaří naplnit stejný rozpočet jako pro první ligu, takže kluci budou mít podmínky, servis skoro jako doposud.

 

Neobáváte se tedy s pádem odlivu sponzorů?

 

Naopak. Začal mi v tom pomáhat můj syn. Už teď domlouvá jednu stavební firmu, která nám poskytne středně velký finanční obnos vůči nějakému reklamnímu plnění. Všichni naši partnery, co jsme tady měli, hlavně místní firmy, ale i město, národní sportovní agentura, jsou pro nás samozřejmě rozhodující atributy.

 

S jakým rozpočtem jste třeba i v porovnání s dalšími kluby první ligy hospodařili?

 

Myslím, že z první ligy jsme měli nejmenší. Takové ty v uvozovkách obyčejné kluby se podle mě pohybují okolo dvou až dvou a půl  milionů. My máme milion tři sta tisíc na fungování celého klubu.

 

Máte vy osobně v hlavě, že byste se chtěli do první ligy vrátit? Případně v jakém časovém horizontu?

 

Samozřejmě ideálně je to hned. Ale opravdu to nechceme hrotit. Zůstaneme na té cestě, že budeme mít stale mládež a z té doplňovat dospělý tým. To samé u nově vzniklých týmů žen ( o víkendu postoupily do 1.celostátní ligy žen ) a dorostenek. A samozřejmě uvidíme, jak to půjde. Jsme malé městečko. Ta doba, kdy jsme měli návaznost na Prahu, kde jsme čerpali do juniorek šikovné kluky z ligových týmů, už asi úplně nebude. Jdeme spíš pracovat s mladými kluky z regionu.

 

Takže počítáte s tím, že ta kvalita A-týmu nemusí být už taková?

 

Ano, samozřejmě, když vezmeme kluka, co hraje první A nebo B třídu v žácích či dorostu, tak není vůbec snadné vychovat z něj špičkového futsalistu. Těm klukům chybí dynamika, práce s míčem a hlavně nastavení. Chodí trénovat dvakrát týdně, když mají jít třikrát, už se vymlouvají. Samozřejmě vychováme jednoho dva kluky ročně a teď je otázka, co dál. Když jim bude osmnáct, dodělají školy, začnou pracovat, začnou mít přítelkyně a nějaké povinnosti. K tomu mají hrát fotbal, futsal, dva sporty na nějaké úrovni. Je to strašně složité. A oni nechtějí říct ne, já budu hrát jenom futsal. Fotbal hrají odmalička, mají k tomu vztah, mají tam kamarády, ale futsal chtějí hrát taky. Furt to šolíchají. I proto je tolik hráčů neustále zraněných, protože si ani pořádně neodpočinou.

 

Poslední zápas vás skoro symbolicky čeká na půdě úřadujícího mistra v Plzni…

 

Víme, jak to tam chodí, strasně těžký zapas. Je to prakticky jediný na sto procent profesionální klub u nás, ti kluci jsou vynikající, plus cizinci, tam to bude hodně o bojovnosti, soudržnosti a vydržet co nejdéle bez inkasovaneho gólu. 

Pro vaše mladé hráče tohle může být i inspirace a motivace do budoucna, i když to výsledkově s největší pravděpodobností nevyjde. Souhlasíte?

 

Přesně tak. Kluci si zahrají proti mistrovství, což je pro ně čest. Podívají se, jak fungují hráči na nejvyšší úrovni. Třeba Lukáš Suchý. Je mu 17 let. Vidíme, že se snaží po všech stránkách zdokonalovat. Zkouší si to na tréninku, dovolí si to i v zápase. Samozřejmě ne všechno mu vyjde, někdy ten balón ztrácí a jsou z toho chyby a góly. Ale to je v pořádku. Teď to nevadí. Po klucích chceme, aby uměli jeden na jednoho. To je základ. V budoucnu by z takové zkušenosti měli vytěžit.

 

V čele klubu jste už více než dvacet let. Necítíte na sobě – zvlášť nyní po sestupu – únavu, opotřebení?

 

Samozřejmě člověk z toho už je unavený. Jak to beru velice osobně, tak mě to psychicky strašně ubíjí. Odnáší to potom rodina. Jsem protivný, bez nálady. Ještě rok, dva, tři vydržím a pak bude na čase, aby si to vzala jiná generace. Mám i svůj život, je mi 57 a už musím myslet i na jiné věci než na futsal.

 

Takže se chystá předání velení synovi? Hraje, trénuje, stará se i o další věci…

 

Když člověk ví, co to všechno obnáší zabezpečit celkově klub, co všechno se musí naučit a zajistit, tak je otázka, jestli bych mu to chtěl vůbec udělat. Stojí to čas i nervy. Není to žádná legrace.